Co jsem se naučila po cestě

21 let ve Švýcarsku

Petra Peyer · 2 min čtení

Lidé tu potřebují čas. Příroda tě pustí dovnitř hned.

21 let ve Švýcarsku. Právě uplynulo.
Opravdové švýcarské přátele spočítám na prstech jedné ruky.
Ale otvírám se tomu.
Poznávám stále další, nové přátele.
A miluju zdejší přírodu - a svobodu hor.

Proč je to tu s přátelstvím tak těžké?
Často slyším, že jsou Švýcaři chladní a nedostupní.
Rezervovaní - to sedí víc.
A má to kořeny hluboko v historii.
Hory a údolí.

Staletí se tu žilo v malých uzavřených komunitách, kde se všichni znali. Každý cizí byl opravdu cizí. A důvěra se budovala roky.

Zwingli a Kalvín.
Zdrženlivost, skromnost, práce. City se nedávají najevo.
Čtyři jazyky v jedné zemi.
Drží pohromadě díky tomu, že si lidé navzájem nelezou do života. Nechat druhého na pokoji tu znamená respekt.
Diskrétnost.

Neptat se. Nevyzvídat. To je tady slušnost.
A pak ta praktická stránka:
Přátelství tu vznikají ve škole, na vojně, ve spolku - a drží celý život. V dospělosti už mají lidé „plno“.
Kafe se domlouvá tři týdny dopředu.
A dialekt je tichý znak toho, kdo patří. A kdo ne.

Říká se tomu kokosová kultura.
Tvrdá skořápka - a uvnitř měkko.
My Češi jsme spíš broskve.
Navenek měkcí, rychle kamarádští.
A tak tu už 21 let žiju jako broskev mezi kokosy.

Když tě Švýcar jednou pustí dovnitř, bývá to napořád.
Jen ta cesta dovnitř je dlouhá.
A pak je tu ta druhá strana Švýcarska.
Hory, které berou dech.
Jezera čistá až na dno.

Lesy, vodopády, ticho.
Vyjdeš pár hodin nahoru, jsi nad mraky - a všechno dole je najednou malé.
Lidé tu potřebují čas.
Příroda tě pustí dovnitř hned.
Možná proto mám dva domovy.

Jak to máte vy?
Kdo žijete v cizině - cítíte se tam doma?
A kolik máte opravdových místních přátel?

~ Petra