Co jsem se naučila po cestě

Cesta vody, cesta dechu

Petra Peyer · 4 min čtení

Vody jsem se bála vždycky. Zpátky k ní mě přivedl dech.

V dětství a v raném dospělosti jsem měla několik děsivých, traumatizujících zážitků s vodou.
Možná jsem se vody bála vždycky. Nevím proč.
Ze všech sourozenců a kamarádů jsem se plavat naučila jako poslední. Prostě jsem nemohla. Bála jsem se.

Chodila jsem na plavecký výcvik - učitel mě tyčí odstrkoval od okraje bazénu zpátky do hluboké vody, pryč od okraje, ke kterému jsem se snažila dostat.

Pamatuji si ten vyčerpávající pocit. Jak jsem sahala po jeho dlouhé dřevěné tyči, abych se zachránila.
Čekal - a tyč mi podal, až když viděl, že polykám vodu.
Hrozný, hrozný zážitek.
Naštěstí jsem tam dlouho nezůstala. Maminka mě odtamtud vzala pryč.
Plavat mě naučil strýc - v rybníku poblíž nás. Tím, že mi lhal.

Vždycky jsem se svého přísného strýce trochu bála, přesto jsem ho do vody následovala bez kruhu.
Řekl, že bude mít ruce pode mnou, že mě bude držet. Ať se nebojím.
Dokud je nepřestal mít. Najednou byly obě jeho ruce nahoře, ve vzduchu - a já plavala.
Naučil mě plavat. Ale zlomil mou důvěru.
Ve čtrnácti, na naší první dovolené v bývalé Jugoslávii, jsem plavala, když se moře rozbouřilo.

Chtěla jsem doplavat na mělčinu za hlubokou částí. Nemohla jsem ji najít. Vlny byly tak divoké, bojovala jsem, hledala nohama písek pode mnou, nebyla jsem si jistá, že to zvládnu.

Zvládla. Našla jsem ji.
Ale tělo si ten strach uchovalo.

Když jsem pak vyšla z vody, pamatuji si mámu a bratra, jak ke mně běží, vyděšení - a velkého muže, ležícího na břehu bez dechu, tým plavčíků, kteří se ho snažili zachránit. Nepodařilo se.

V sedmnácti, na sjezdu české řeky s nejlepší kamarádkou a její rodinou, jsem měla sjet menší vodopád s manželem její sestry - sebejistým, zkušeným vodákem.

Nezvládli jsme to. Převrátili jsme se. Uvízla jsem pod kánoí. Dostala se ven a na břeh. Ale těch pár vteřin. Stačilo.
Bylo i pár dalších menších zážitků s vodou.
Myslím, že můžu říct, že mě traumatizovaly.

Přestože jsem v šesti letech byla na sportovním táboře zaměřeném na vodu a plavání. Přestože jsem v šestnácti měla týdenní plavecký výcvik, součást studia na učitelku mateřské školy.

Vodu jsem přijala. Ale nenavázala jsem s ní vztah.

Teprve před třemi lety, na svém prvním rebirthingovém pobytu na jihu Anglie s Kerry, jsem tohle trauma s vodou zpracovala - ve vířivce, 37 stupňů. Tělesná teplota.

Minulý týden - posledních osm dní - jsem byla ve Francii, na třetím modulu svého rebirthingového dechového výcviku.
Sedím teď v klidu a píšu tohle, začíná moje integrace. Někdy psaní a mluvení o věcech dělá zázraky, ve vlastním procesu.

Vím - kromě mnoha krásných věcí, lidí, které jsem potkala, toho, že jsem byla součástí něčeho jedinečného - šlo o můj vztah s ní. S VODOU.

A tohle je teprve začátek mé cesty s vodou.
Dýchala jsem a plavala ve třech různých vodách.

Slaná voda, velký bazén, 22 stupňů - přenesla mě do podvodního světa. Příběh Avatara, ožilý. Svoboda hloubky, tanec s ní.

Teplá voda, 37 stupňů ve vířivce - byl to dech zpátky do dělohy. Do tmy. K tlukotu srdce, který jsem slyšela pod vodou. Připomněla mi můj vlastní čas tam.

A poslední - myslím, že nejdůležitější - byl, když mě zavolal zdroj vody, té země, kde jsme byli osm nocí. Pojď se mnou dýchat.

S sebou jsem dostala ten nejúžasnější dar. Dvě ženy které držely prostor a byly svědky mého dechu. Dechu který jsem prožila nahá, v jejich prostoru a energii a objeti STUDENÉ NÁDHERNÉ ČISTÉ VODY.

14,5 stupně. A 10, možná 15 minut.
Odevzdání se strachu. Odevzdání se chladu. Dech. Uvolnění.
Položila jsem hlavu do jejích dlaní - držela mě a ruce neodtáhla. Zůstaly.
Až teď, když to píšu, si to uvědomuji. Zůstala. Držela mě. Chránila mě.
A já jí plně důvěřovala.

Je těžké to popsat. Zkouším to.
Abych vám ukázala, co se stane, když začnete důvěřovat.
A tak moje cesta pokračuje. S vodou. S dechem.
Muj úkol je jasný. Poslani - pomáhat druhým najít chybějící kousek - ke svobodě, k bezpečí, k důvěře a radosti života.
A to dokážu jenom, když budu sama důvěřovat. Moji cestě.

Aaah diky, AIR school - nejúžasnější škola dechu jakou znám. Patnáct let existence, a mezi mými učiteli jsou ti nejmoudřejší, nejúžasnější mentoři.

Diky Doug a Kerry. Diky, Brigitte a Jacquie.
V únoru se vrátím, na studený vodní dech v Devonu a čtvrtý modul - Sacred Love
Teď už vím - že moje cesta dechu je cesta vody. Zázraku na Zemi. Zázraku zrození a života.
A my si vybíráme - jestli žít, nebo zemřít, a jak to chceme a co pro to uděláme.
Se vší láskou, kterou jsem dostala, a se vší láskou, kterou mám.

~ Petra