Emoce a my

Přestaň tomu říkat „moje cesta uzdravování“

Petra Peyer · 2 min čtení

Když celý svůj život zarámuješ jako léčení, léčení se stane středem všeho.

Nechávám se inspirovat druhými.
Ale vybírám si, kým.
Pečlivěji než kdy dřív.

Charlese Myssyho jsem dlouho chtěla potkat. V srpnu se to konečně stalo – osobně – a prošla jsem s ním jeho shadow workshopy.

Jedna jeho myšlenka ve mně od té doby zůstala.
Přestaň tomu říkat „moje cesta uzdravování“.

Protože když celý svůj život zarámuješ jako léčení, léčení se stane středem všeho. A když jsi pořád v procesu léčení, pořád hledáš další ránu.
Další vzorec. Další spouštěč.
Něco, co je ještě potřeba opravit.
Až se z toho stane identita. Jsem ta, která se léčí.

A přitom léčení mělo být cestou zpátky do života. Ne jeho náhradou.

Charles tomu říká individuace.
Já tomu říkám dozrávání.
Stávání se tím, čím ve skutečnosti jsem.

Strom neroste proto, aby se opravil.
Roste, protože je v něm zapsáno, jak vysoko může.

Ano, cestou je někdy potřeba se něčemu podívat do očí. Truchlit. Pustit. Uzdravit. Ale ve službě životu – ne aby se z léčení stal život sám.

Protože potom se pozornost vrací tam, kam patří.
Do rizika. Do tvoření. Do zamilování.
Do práce, která má smysl.
Do chyb.
Do radosti.

Nejsi na cestě uzdravování.
Jsi v procesu stávání se sebou. Léčení je jeho součástí – stejně jako všechno ostatní, co dělá tvůj život krásným.
Dej tomu všemu povolení být.

Inspirováno texty a prací Charlese Myssyho.
~ Petra