Co jsem se naučila po cestě

V šestnácti jsem se skoro utopila

Petra Peyer · 2 min čtení

Dostala jsem se ven. Šla jsem dál. Zapomněla jsem na to. Po letech jsem zjistila, že moje tělo ne.

V šestnácti jsem se skoro utopila.
Uvízla jsem pod kajakem. Dostala jsem se ven. Šla jsem dál. Zapomněla jsem na to.
Po letech jsem zjistila, že moje tělo ne.

Před dvěma lety jsem absolvovala celý týden vodního rebirthingu. Dýchání ve vodě, která má teplotu lůna.
A právě tam se to vynořilo. Kajak. Panika. Něco, co můj systém tiše nesl desítky let, aniž bych o tom věděla.

Prošla jsem si tím tam, se svými učiteli po boku.
Byla jsem na sebe hrdá. Pořád jsem.

A teď proč to sdílím.
Nejde jen o to, co děláme pro druhé.
Pokud přestaneme pracovat sami na sobě – pokud se rozhodneme, že jsme hotoví, nebo že všechno víme – máme problém. Protože to nikdy nebude pravda.
Svět se mění. Naše těla se mění. To, co v nás žije, se mění.

Nemusíme na sobě pořád pracovat. Nikdo nemusí nic.
Ale já chci.

A právě tady se ukazují rozdíly mezi lidmi v tomhle oboru.
Jsou lidé, kteří pracují drsně. Hlasitě, silově, rozbíjejí věci dokořán. Někteří v tom jsou skvělí.
To nejsem já. Nejsem drsná a nechci být.
Umím být tvrdá. Umím být silná. Jsem obojí.
Ale držím prostor, kde se cítíš v péči – a nebudu tě tlačit, abys křičel, předváděl se nebo se stal někým, kdo nejsi.

Pokud tě ke mně přitahuje jemnost, měkkost a hloubka – pak jsme naladění stejně.
A tohle naladění je důležitější než technika.

Tak jak to máš ty?
Pracuješ na sobě dál – nebo ses někde po cestě rozhodl, že už je hotovo?

~ Petra